Sraz kvíčal byl opět na brněnském nádraží. Co se tam dělo, vám nepovím, protože jsem se přidala až v Blansku, odkud jsem už s ostatními pokračovala na Krásensko. Od zastávky nás čekal ještě kus cesty, ale ten jsme ani moc nepocítili, protože jsme si povídali s ostatními a zjišťovali, co se od poslední kvíčaly stalo. Velkým zklamáním pro některé bylo zjištění, že se bude spát v sále a ne v pokojících. Nu, ale co se dalo dělat? Nic, a proto jsme se odebrali k večeři. Byly špagety. Moc času na oddych nám nedali, přišli totiž dva zajímaví hosté. Na jména si nevzpomenu, ale vím, že pomáhali uprchlíkům v uprchlických táborech nebo něco takového a měli pro nás připravený program. Na úvod jsme hráli simulační hru, abychom pak měli o čem diskutovat. Rozdělili jsme se do skupin dle našeho uvážení, to byly rodiny, čečenské rodiny, a najednou naše město napadly ozbrojené síly a my jsme byli nuceni vzít s sebou rychle deset nejdůležitějších věcí (ty jsme napsali na papír). Posléze bylo však zjištěno, že je v autobuse málo místa, a proto jednoho člena musíme nechat na pospas válce. Ani to nestačilo, místa bylo stále málo a tak jsme museli snížit počet věcí v našich „zavazadlech“ na pět kusů. To co zbylo, se naskládalo do autobusu a ten konečně odjel vstříc sousedním hranicím. Tam na nás ale celník mluvil cizím jazykem, kterému jsme nerozuměli a ani prostředí se nám nějak nelíbilo. Po marných pokusech navázání konverzace jsme nasedli do autobusu a jeli k jiným hranicím. Tam bylo prostředí už o něco příjemnější, ale s celníkem opět nebylo do řeči. Naskočili jsme do autobusu a jeli dál. U těchto hranic se nám líbilo nejvíce a dokonce na nás mluvili česky. A nějakou chytrou duši napadlo požádat o azyl, jinak nás pustit nechtěli. Simulační hra skončila a rozběhla se diskuse. Mluvilo se o různých věcech ohledně uprchlíků, podmínek v uprchlických táborech a jejich vlasti. Nu, a když byla řeč o uprchlických rodinách, tak nám byly některé představeny. Řešili jsme různé otázky, např.: jak žili dřív, jaké jsou jejich nynější podmínky…. atd. Potom jsme se koukali na film o válce Rusko & Čečensku. Bylo to hnusný, válečné poměry jsou takové vždy…..podpálený kůň a jiné chuťovky. A šli jsme spát.
Ráno nás probudila střelba. Abychom si zachránili holý život, museli jsme co nejdříve vypadnout. Polovina z nás zjistila, že nemá bundy, ale nikdo na to nebral ohledy, upalovali jsme do polí. V jednom úseku na nás vyběhli Rusi a zajali Viki, Verču a Vev. Mlhou vedla cesta dál přes pole a kolegové bez bund docela mrzli. Najednou se před námi objevila mrtvola…..přiblížili jsme se k ní a když jsme si připadali, že nám nic nehrozí, obrali jsme ji o šaty (stejně byly našeJ). Potom jsme se opatrně připlížili na okraj lesa a uviděli dvě osoby u ohně. Karkula se k nim šla podívat, přičemž riskovala život, aby zjistila, jestli jsou to naši spojenci. Byli. Posadili jsme se s nimi k ohni a dostali snídani. Za to, že nás převedou přes hranice, chtěli každý 20 euro. Nevím jak jsme to dali do kupy, ale nakonec, rozdělené do dvou skupin, nás přece jen převedli. Prvně přes minové pole, postup byl dost pomalý. Potom rychle po kraji pole aby nás Rusi neviděli. Když jsme se plížili po cestě, uviděli jsme jejich auto a museli rychle přeběhnout, ale nikdo si nás nevšiml. Potkali jsme dvě mrtvoly, které umřely na hranici, kde byl drát pod vysokým napětím. Museli jsme ho přelézt. Bylo to dost náročné, většinu jsme přendali, ale ten poslední měl dost smůlu. U nás to byl Martin a skočil to flopem, čímž snad všem v naší skupince stoupl v očích. Pokračovali jsme v cestě bez dvou osob. Vletěli jsme do léčky. Rusi po nás začali střílet a my utíkali, co nám nohy stačili. Přišli jsme o dalšího člena. Čekala nás ještě cesta přes kmen nad potokem a měli jsme přelézt propast na lanech. Bloudili jsme v mlze a narazili na partyzána a přišli o dalšího člena. Nakonec se všechno bez problémů zvládlo a konečně se blížil finisch. Nic moc zajímavého, jen jsme měli přeběhnout do jeskyně, kde už jsme byli v bezpečí. Ale chyba lávky, čekali tam opět Rusi a hodně nás pobili, mě taky. Údajně nám tam pomáhal partyzán, ale nikdo si ho nevšiml. Proto vám nemůžu sdělit, co se stalo v jeskyni.
Autobusem jsme se my mrtví dostali na Rychtu, kde už krásně voněl guláš. Všem se sbíhaly sliny. Než však byl zcela hotov, měli jsme chvíli na odpočinek…..každý si ho náramně vychutnal a někteří by brali i delší. Po obědě a dalším odpočinku nám oznámili, že s kokosovými ořechy se máme dostavit na schody. Tam nám ukázali, jak se do nich dostat, a později v jídelně jsme se už ládovali kokosem, který jsme vlastnoručně vydlabali. BaštaJ. Ze skořápek jsme udělali lojovníky tím, že jsme na ně přivázali provázek a dovnitř nalili směs čehosi, co chutná ptáčkům, a nechali venku utuhnout.
Přiblížil se večer a konečně námi dlouho očekávané zvyky. Pouštěli jsme lodičky, loupali a krájeli jablka a u Tadeáše luštili z hrnků. Jasnovidec Tad si na každého vymyslel něco dle jeho osobního vztahu k člověku. Když ho věčně otravoval, předpověděl, že mu např. spadne na hlavu cihla, či že se stane nějaká další pohroma v jeho životě. Kdo by mu věřil? Ani u lodiček nebylo vše bez podvodů. Nemám tě rád, tak tě potopím. Po nějakém čase konečně přišel Michal a oznámil, že máme jít na večeři. K večeři byl houbový kuba a lepenice. Když se jedinec nabaštil, šel si hrát na Ježíška tím, že šel do sálu a dal pod stromeček dárky, co měl připravené pro kamarády. Musel se ale vrátit zpět. Když dojedli všichni, odebrali jsme se do sálu společně. Kuba s Klárkou rozdávali dárky. Někteří dostali ponča, ty byly společným dárkem rodičů a vedoucích, jak jsem se později dozvěděla. Všichni dostali CD, vlastně DVD s fotkami z uplynulého roku. Když se všichni nabažili svých dárků a zmlátili se vařečkama, které jsme taky dostali všichni, koukli jsme se na obsah DVD. Byla tam velmi povedená prezentace, kterou vytvořila Terka, a fotky +videa. Dost jsme se nasmáli. Přišlo i na rozdávání cen (triček) věrným a „poslušným“ kvíčalám. Bylo již dosti pozdě, ale přeci jen jsme přemluvili vedoucí, aby nás naučili polku. Ještě dlouho do noci se tančilo a dámská volenka střídala pánskou. Utahaní a zpocení jak myši jsme nakonec přeci zalezli do spacáků a v mžiku usnuli.
Ráno nás vzbudil Ornoslav strašným způsobem! Museli jsme obíhat krásenské náměstí ve strašné zimě. Odměnou nám však byla demonstrace a ne jedna. Hráli jsme celkem dvakrát, potom už jsme byli dost dotlučení. V jídelně byla připravená podivná snídaně. Až jsme se divili. Na každém stole byly vlaječky různých zemí a pokud jsme to pochopila dobře, tak nám nosili jídlo, které jedli v těch zemích. Někteří se vůbec nenajedli. Obsluhovali nás dobře ustrojení číšníci v podobě Aleša, Tada a Michala. Po snídani jsme se sbalili a batohy donesli do šatny. V sále jsme museli poklidit a potom nám bylo navrženo, že majitelé ponč si na ně můžou nakreslit podle šablony kvíčalu a ozdobit ho i vlastním obrázkem. Ze začátku byl problém s fixy, protože se daly setřít, ale potom nám byly dodány jiné, kterými to šlo již bez problémů. Ti, co ponča neměli, se pustili do výroby krmítek a budek. I ostatní to později čekalo. K obědu bylo rizoto a po tak namáhavé práci nám opravdu chutnalo.
A přišel okamžik, který snad nikdo nemá rád, loučení. Zatím jen s některými, ale i tak to bylo smutné, vždyť se s nimi uvidíme až na další akci. Pomalu jsme se vydali k zastávce, tak se chvíli hrála šlapka, ale přijel bus a my do něj rychle naskákali. Za zády nám mizela Rychta, Krásensko a vlastně všechno, co jsme tam zažili. Na nádraží, jen co jsme vylezli z vlaku, ukončili jsme akci legendárním „tak“. S některými jsme pokračovali ještě do nádražní haly. Příští akce nás čeká v Jeseníkách, tak se všichni těšte.
Stejně jako minulý rok se vánoční kvíčala konala v Krásensku. Sešli jsme se na vlakovém nádraží v Brně, odkud jsme jeli vlakem do Blanska, kde na nás čekali Bára, Viki, Eliška, Verča a Jakub. Z nádraží jsme jeli autobusem do Krásenska, kde na nás už čekal Michal, který nám řekl, že si máme odložit batohy a máme ho následovat nahoru do sálu. Tam nám Michal představil Radima a Katarinu, kteří nám popovídali o uprchlících a také jsme si s nimi zahráli dvě hry, které nám měly přiblížit život uprchlíků. Poté jsme se ještě podívali na dokument o čečenské válce a potom jsme šli spát.
V sobotu ráno nás vzbudily výstřely a vedoucí nám oznámili, že se máme okamžitě obléct a jít ven. Takže jsme rychle seběhli dolů a obuli boty a většina tam měla i bundy, ovšem já jsem bohužel patřila mezi ty, kteří tam bundy neměli. Chvíli jsme šli a za chvíli nás napadli Rusové, kteří zajali Viki a Verču, ale ostatní jsme šli dál.Viki a Verča se vrátily na Rychtu. Po chvíli jsme narazili na mrtvolu, ve které byly uloženy ostatní bundy. Najednou jsme si všimli dvou lidí(Michala a Tadeáše), kteří se ohřívali u ohně, měli jsme štěstí, protože to nebyli Rusové. Zaplatili jsme jim a oni nám dali najíst, napít a slíbili nám, že nás dovedou do bezpečí. Abychom nebyli tak nápadní, tak jsme se rozdělili do dvou skupin, jednu vedl Michal a druhou Tadeáš. Během cesty do bezpečí jsme museli překonávat různé překážky, například jsme si museli hrát na káčátka nebo jsme museli přelézat provaz nebo jiné. Já jsem bohužel zemřela už u provazu, a tak jsem se vrátila spolu s Terkou k autu, kde nám dala Karkula napít a spolu s Ořechem a Honzou jsme počkali až přivedou zajatce. Potom nás Karkula zavezla na Rychtu, kde jsme (holky) pomáhaly Veverce s obědem. Poté, co přišli ostatní, tak jsme šli na oběd na guláš. Když jsme dojedli, tak nám vedoucí povídali o humanitární pomoci v rozvojových zemích a o naší kvíčale, Ríšovi v Ugandě. Potom, co jsme rozdělali kokosy na poloviny a vyloupli jsme z nich dutinu, tak jsme do nich nalili lůj se semínky- udělali jsme lojovníky. . I když z koledování sešlo, i tak jsme se převlékli do staročeského oblečení, zazpívali jsme si koledy, posílali jsme lodičky, Tad věštil z hrnků a ještě jsme krájeli jablka. Potom nás Michal zavolal na štědrovečerní večeři (kuba, lepenice). Hned, jak jsme dojedli, tak zazvonil zvonek a všichni se vrhli ke stromečku. Většina z nás dostala pončo, na které jsme si v neděli kreslili kvíčalu a nakonec jsme se podívali na fotky z akcí minulého roku. Potom se rozdala kvíčalí trička, která tento rok dostali Bára, Klárka, Terka a Ondra. Než jsme šli spát, tak nás Michal učil polku.
Nedělní snídaně byla dobrá, ale jak pro koho.Když jsme přišli do jídelny, bylo to tam jako v restauraci, Tad, Michal a Aleš byli číšníci. U každého stolu byly vlajky států podle toho, jak jsou tyto státy bohaté. To znamená, že u jednoho stolu byly státy bohaté a u druhého státy chudé. Já jsem měla to štěstí, že jsem seděla u stolu s bohatými státy. Když jsme se nasnídali tak jsme začali stavět budky, potom jsme se rozloučili z Vaškem, který s námi nejel a šli jsme na autobus, kterým jsme dojeli do Blanska a potom hurá vlakem do Brna, kde už na nás čekali rodiče.
Pozvánku na akci si můžete stáhnout zde.
