3. srpna roku 2007 skupinka natěšených poutníků s batohy, plnými ještě voňavých věcí se konečně shromáždila na Lipce, kde už je netrpělivě očekávala Karkul, aby je obrala o značný obnos peněz. Co by ale člověk nedal za pořádnou porci zábavy která nás jistě čeká. Když už byli všichni ožebračeni, rozhodli se vedoucí, že když mají tolik peněz, tak nás pozvou do Muzea romské kultury na Bratislavské ulici, kam jsme dojeli šalinou. Bylo tu k vidění dost fakt zajímavých věcí. Expozice byla otevřena zatím pouze ve dvou místnostech. V první jsme se dozvěděli blíže o životě romů a jejich mentalitě a původu. Tato informační bomba byla proložena zábavným programem, který se skládal ze dvou částí: Nejdřív jsme dostali do skupinek hafo kartiček a pak nám řekli, že jsou to romské číslice a my je měli seskládat pomocí své bystré intuice do správného pořadí. Nikomu se to nepovedlo! Nejblíž byla snad skupinka Frhonz…a zbytek..kteří to měli až na dvě prohozené číslice správně (moudří to lidé). Pro lingvisty romský jazyk jako romové sami vychází z indických kořenů, přesněji ze sanskrtu. Druhá místnost pak byla plná chomoutů, které připomínali někdejší cikánský kočovný život a handlířství, kladivy sekerami a lehkými kovadlinami které si mohli při svých putováních dovolit nést. Jako bonus nás mladší lektorka pak zavedla do místnosti jedné nadané malířky a my měli tu možnost zhodnotit její díla a vybrat obraz nám nejbližší. Pak už jsme jen poděkovali za odbornou přednášku a vydali se zpátky na Lipku. Popravdě tou ulicí bych nechtěl jít v noci sám.
Rychle se nasnídat sbalit a huráááááá na vlak. Nejdřív jsem myslel, že všeci budou spát, ale nakonec se celou dobu povídalo a po dvou přestoupeních jsme se octli v Trenčianské teplé. Tam jsme počkali na električku, která nás dopravila do Trenčianských Teplic, kde začínalo naše putování. Pěkné lázeňské městečko s termálními prameny, kterými jsme si opláchli obličej, někteří odvážlivci se i té vody napili, ale já osobně si myslím, že to byla tak trošku teplá voda z rozpuštěnýma sirkovýma hlavičkami - kentus! Odtud jsme šli převážně po silnici. První zastávku jsme si udělali až u jeskyně Lipová. Michal ještě s pár dalšíma odvážlivcema šli najít jeskyni schovanou někde uprostřed lesa a zbytek odpočíval a likvidoval první sladké zásoby. Pokračovali jsme po asfaltce dál až jsme odbočili na lesní cestu Havrankovou dolinou. Pak nás čekala krásná chůze po zelených lukách až k osamoceným domkům u kterých jsme ze studny doplnili zásoby pitné vody. Nechali jsme tam batohy a vydali se hledat další jeskyni. Jeskyně byla ale asi tak malá nebo tak dobře ukrytá, že se nám ji nepodařilo vůbec najít, tak jsme se vrátili k batohům s nepořízenou a pokračovali k našemu prvnímu tábořišti. Nacházelo se u plechové budky při kraji lesa. K vybavení patřila i chatrná hovenbouda s vestavěným okýnkem na dveřích, které nešly zavřít takže bylo docela dobře možné pozorovat Maru jak s…undavá gaťky. Ne, že by jsme byli úplně unavení, ale stavění přístřešku z ponč a večeře nás dostatečně zaměstnaly až do stmívání s mlžným oparem na obzoru, které i s mojí šklebící se kebulí zachytila Pipla svým papparazzi aparátem. Z toho foťáku vlastně pochází většina fotek z puťáku. Šlo se spát.
Ani si nepamatuju kdo, ale někdo ráno došel a říkal něco v tom smyslu, že by se mělo vstávat. Tož sem si to poslechl a spal sem dál. Za chvíli sem byl ale venku ze spacáku a už sem se strojil k rozcvičce. Ten den byla mimořádně blbá. Jistě znáte slavnou hru rybičky a rybáři, ti zkušenější znají i buldoky a toto je nový upgread- koni a koňáci. Jenže se hrálo v kopci a nebyla žádná pravá a levá strana takže stačilo počkat až se koně trochu unaví a bylo po hře. Putování jsme začali pro změnu výstupem na Strážov, nejvyšší vrchol Strážovských vrchů, pěkný výhled nás čekal a další čtení Karpatských her a stručné, zato však velice názorné vysvětlení geologické stavby zdejších útvarů. Sestupovali jsme dále, další zastávka proběhla teprve u „Hadího stromu“, kde jsme si vydražili nějaké jídlo. Dál pokračovala naše cesta do malé vesničky Čičmany, kde jsme navštívili obchod a muzeum. Mezi tím začalo pěkně lít. Vlastně poprvé za puťák, ale za to pořádně! Doběhli jsem za deště do muzea a složili tam bagáž. Skvěle jsme poobědvali pod střechou muzea a když jsme si prohlédli expozici, vyrazili jsme dál. Moc jsme ale neušli. Vedoucí měli strach, že začne pršet tak jsme se ubytovali v lese na přirozeně vytvořených terasách, které na nás snad čekaly. Zbytek času se proflákal nebo prostřílel šiškami po Ořechovi, což byla asi největší zábava dne. Zavítal k nám taky zvěrolékař, který nám za menší úplatek vyléčil rozbité koně, kterým převoz v batozích moc nevyhovoval. Už byla nuda, nic se nedělo, tak se šlo do spacáků. („Nic se nedělo, protože jste měli jít spát, Honzo!abyste nebyli ráno moc unavení!!“ – komentář: Pipla) Někteří hráli ještě chvíli flašku, ale únava byla tak velká, že ani ti nejodolnější nevydrželi a s posledním, „Dobrou noc“, jsme usnuli.
Fakt nevím proč, ale ráno mi chvilku po budíčku Michal naházel na hlavu ponča, přitom já sem jediný byl vzhůru. Terka s Bárou spaly jak dřevo, ale pončo musí spadnout samozřejmě na mě, takže dámy dál spinkaly, zatímco já jsem se je napůl snažil budit a u toho sklízet ponča. Po půl hodině se mi obojí tak trochu podařilo a mohl jsem jít konečně na sníďu. Měli jsme krupičku s kakaem. Tak trošku betonovou, („jaký si to uděláš, takový to máš“ – komentář Pipla), ale hlad byl větší. Jako rozcvičku jsme si vyšplhali pěkný kopeček k cestě, po které jsme se kousek vrátili, aby nám náhodou neušel desetkrát větší. Ten nás ovšem vynesl na jeden z četných vrcholů pod Kľakem , přímo na začátek kopřivového moře. Zastavili jsme asi na hodinu a dozvěděli se něco o tradičním strašidle Turoňovi , které zachránilo Čičmanské od nájezdu Turků! Potom jsme se probrodily přes kopřivy a další menší vrcholky na malý Kľak. Pod Velkým Kľakem jsme odložili batohy a vyskákali nahoru. Celou cestu jsme nadávali jak špačci kvůli kopřivám, kopcům a pak se nám ještě do cesty položila zmije a nechtěla odejít. Ale tady nahoře jsme na to dočista zapomněli, protože takový výhled se nenaskytne jen tak. Nakonec jsme se všichni shodli, že to za to stejně stálo a já bych si to vyšlápl klidně ještě jednou. Nahoře nastalo hromadné sundavání ponožek, což rozhodně neprospělo do té doby čerstvému vzduchu. Za to nohám se dost ulevilo od zapařených smradlavých bot. Krásně jsme si na slunku odpočinuli a poslechli si krásnou karpatskou hru. Únava už se tento den začínala celkem projevovat. Na každé zastávce jsme na zbytek výpravy čekali minimálně patnáct dvacet minut než nás dohnali. Proto taky jsme se dost neochotně zvedali z vyhřátých kamenů na Kľaku. Vrátili jsme se k batohům a spěšně se ubírali ke studánce pod Kožiarským vrchem. Tam byly všechny duté otvory, které jsme měli v batohu, vyplněné vodou. Na pěkným plácku nad studánkou jsme se taky konečně najedli. Asi za největšího vedra jsme pokračovali v cestě, ale až po tom, co jsem i já extrémně líný člověk radši přesídlil do sandálí, poněvadž se mi nohy už začínaly pomalu rozkládat v lázni kyselin a dost nebezpečných plynů. V pohodlnějším obutí už jsem šlapal dál směr Skalky -adresa další zastávky. Tak tady sem zjistil, že všechno, co obsahovalo jen miligram cukru, už dávno padlo a že jsem odkázaný jen na další obchod. Brzo jsem se s tím smířil, protože sem objevil 20 deka té nejlepší bryndzy na Slovensku. Tak sem užíral bryndzu. Další cesta byla poklidná. Většinou se šlo po rodinách a vymýšlely se příběhy na večer. Příběh měl obsahovat cikánský prvek a byl ohodnocen koněm. Do večera se už ale vyprávění nestihlo, možná proto, že se každý druhý krok někdo zastavil u malin a tam zkysnul tak půl hodiny. Maliny byly asi 50 metrů od tábořiště pod Hniličkou Kýčerou, kde jsme ten den složili hlavy. Když se sešli úplně všichni, tak už se skoro stmívalo a večeře některé potakala až po setmění. Já jsem stavěl pončo taky hodně dlouho po setmění, ale s malou Marovou pomocí jsem to zvládl dřív, než jsem umřel.
„Sakra, to mám zase vstávat, dyť sem ještě neusnul!“. Zase vstávat a zase rozcvička. Ukázalo se ale, že to nebude tak zlý s Michalovou Diskorozcvičkou!!! Tancovali jsme na trochu netradiční romský diskostyl!
Kuba …no měl jich asi sedm nebo osm. Což by nebylo tak obdivuhodné, kdyby se v každém příběhu neobjevila alespoň jedna maringotka nebo medvěd! Zde bych rád upozornil na jeho vypravěčský talent a také na píli s jakou všechny své zajisté dokonalé příběhy připravoval. Po zásluze obdržel dva koně. A jako odměnu od naší rodiny sklízel nehynoucí uznání. Ovšem nejlepším příběhem byl bezkonkurenčně Ořechův „Dentista Šroubek“. Dokonalé to dílo!!! Dál jsme se ubírali do sedla Maríkova, kde jsme poskrovnu poobědvali zbytek müsli. Po cestě nás zastihl déšt, takže jsme se tu přioblékli a na další cestu se rozdělili na dvě skupinky. Mara, Bětka a dvojče šli přes Martinské hole. A zbytek zvolil kratší trasu přes vesnici Kuněrady, kde jsme doplnili zásoby sladkostí a valili na místo kde se mělo spát. Bylo to blízko vesnice. Na místě se strhla další grandiózní šiškec bitka. K večeři byla pohanka nebo kuskus. Do postele jsme se i přes několikeré Michalovo upozornění dostali později a tak a když konečně bylo všechno ve spacáku, Michal spustil další Karpatskou hru. Když dočetl většina už spala a zanedlouho jsem se k nim přidal.
Další den pokračovalo putování přes Stránské do Rajeckých teplic k vysněnému kúpalisku. Cestou jsme potkali na starém komíně tři krásné mladé čapy, kteří nás jakoby zdravili svými dlouhými zobáky a přáli šťastnou cestu. Konečně jsme byli před koupalištěm. Už dlouho předem jsme vymýšleli, jak skočíme do vody a co všechno budeme ve vodě dělat a hlavně jak si sundáme boty! Před vstupem jsme se snad né nadobro rozloučili s naším milým ornitologem Honzou. Tak doufám, že to nemyslel vážně, protože takového odborníka na ptáky asi už nenajdeme. Jakmile jsme shodili zátěž, tak stálo do minuty nastoupených dvacet lidí v plavkách. Michal nám nijak nebránil neorganizovaně se vrhnout do vody, asi minutu sem s FrHonzou postával ve vstupní vaničce pod sprchama. Byla tam totiž masážní podlaha a pro mé bolavé a jeho zkrvavené nohy to byla dokonalá relaxace. Teprve pak jsem skočil do vody, to bylo sice zakázané, ale sklidil sem jen škaredý pohled plavčíka a skákal jsem dál. Plavčík se po chvíli naštval a odešel pro posily. Tak se na nás škaredě dívali dva! Užívali jsme si vodičky, potápěli se, skákali a polehávali kolem bazénu. Po několika partičkách BENGU se muselo vyrazit a nebyla by to kvíčaly, kdyby zůstalo pěkně slunko a nerozpršelo se. Co už? Počkali jsme dvě chvilky a když nepřestávalo pršet, museli jsme vyrazit. Naše tábořiště leželo poměrně blízko. Usadili jsme se na pěkné louce Pod Kamenným diplom a samozřejmě než jsme se stihli vybalit, začalo pršet. V dešti jsme postavili přístřešky a jakmile stálo poslední pončo, déšt poslušně přestal. Asi uznal, že když už s tím nemá koho štvát, tak to vzdá. Po večeři následovala bouřlivá taneční zábava. Původně asi měla simulovat slavnost na níž šumní chlapci a děvčata bulharské krve divoce tančí v rytmu ještě divočejších písní. Omyl! Banda promoklých, hladových a nachcípaných panáčků se klepala v rytmu drkotání zubů a možná se občas někdo trefil do melodie Michalova PDA. Někteří však přece jen trochu odolali zimě a nečasu a předváděli krásné taneční kousky. Viz Kuba, Beruška – kvalita. A konečně spánek.
Ráno byl budíček celkom brzo. Následovalo totiž vyvrcholení celé akce a tím byla volba Romského krále. Jímž se sice těsně, ale jasně stal Ořeeeeeeeeeeech. Obdržel krásnou čelenku, věnec a ještě lepší žezlo v podobě slepice jako důkaz královské moci. Po ceremonii jsme odklusali na nádraží. Vlak nám jel až za hodinu a tak jsme poslední společné chvíle trávili u BANGU. Ve vlaku bylo něco jako snídaně, müsli s mlíkem. Po neúspěšném pokusu o hru BENG všichni vytuhli a nebo jen tupě zírali dlouho na jedno místo a beztak spali.
„TAK“, a tato dlouhá pouť končí jak jinak než na hlavním brněnském nádraží.
Upřímně řečeno nevím jestli, jsem byl unavený víc na puťáku, nebo když jsem tohle dílo dopsal.
Honýšek
