Při cestě nastoupil Jožin, Tomáš, později i Barbora s Janem, Václavem a Penzim. Cesta probíhala klidně, dokud dvojčata neobjevila, že v kupé se vyskytuje výplod lidské vynálézavosti, otvírací stěna, tudíž dveře. A tak tím začal utlačovat Řízka, Smažáka a později i mne s Matějem.
A tak jsme v poněkud bolestivém klidu dorazili do našeho vytýčeného cíle a hned na nádraží na nás čekalo hned několik velice poutavých a poučných věcí. Jako například pražské nepřekonatelné nádraží s velkokavárnou, extrachodba a maximetro!(a nebudu rozebírat bezdomovce, co se ptal, jestli máme vedoucího, a jestli jo, tak že mu máme popřát slunce v duši) Ano, hned takto nás hlavní město přivítalo.
O něco později, po svezení pražským ultra autobusem za maxi jízdenku jsme dorazili do naši ubytovny, kde jsme příjemně strávili pozdní podvečer a noc u promítání Piplina velkofilmu s extraefekty a film Alberta Arnolda Gora Nepříjemná pravda, po jehož shlédnutí jistý člen našeho spolku zahořel plamenem lásky do tohoto skromného a moudrého muže (já to nebyl).
Potom jsme šli spát a jelikož nepřišla imploze, dožili jsme se rána.
Dalšího dne nás čekala obsáhlá prohlídka města s mocnou a jadrnou hrou s poutavou tématikou, kde jsme s mapou a Matějem bloudili po Praze hledaje indicie, ze kterých se pak složil název jedné pražské extra ulice, na které leželo jisté stavení, do kterého nás rozluštění tajenky mělo dovést.
Po poutavé hře jsme se díky několika moudrým šli podívat na jediné troubící hodiny u nás, na kterých visí velice strašidelný kostlivec, to jest Orloj, tj. hodně čekání za málo zábavy, ale viděli jsme veselou plejádu vyřezaných postaviček, pro kterou se naše čekání jistě vyplatilo. Po návratu na ubytovnu následoval spánek, chrápání a Matějova 5-ti minutová smrt.
O den později jsme šli na vycházku do skal, na které jsme viděli spousty zajímavých míst, vzácný pražský vláček na vzácném pražském mostu a jednoho velice hravého psa. Zahráli jsme si vzrušující adrenalinovou hru ve skupinách a z u snídaně přichystaného oběda jsme se až na Jožina, kterému to zkonzumoval hravý pes, všichni moc pěkně napapali. Dozvěděli jsme se celou řadu zajimavých věcí o Barrandovských skálách a Barrandovi a na závěr si vykopali ňákého toho skameňelého šneka. Potom následovala předlouhá pouť metrem, pozorování kormoránů, návštěva muzea vodních živočichů s krutoželvou a návrat na ubytovnu. Po večeři šli někteří vyvolení na pražskou extra bobovou dráhu a my, moudří co jsme nic nevyhráli a nechtěli nadarmo rozhazovat naše cenné papíry a kovy, jsme hráli beng. Následoval opětovný velkospánek.
Po ranním probuzení jsme začali skvělou rozcvičkou s jednou Veverkou (ty předešlé radši zmiňovat nebudu) a tato extrarozcvička nás povzbudila do dopoledního balení a uklízení. Pak následovala extraexkurze do pražského maximuzea- Národní galerie a po zapsání všech kandidátů na miss šutrák jsme se odebrali na oběd a autobus, kde byl promítán film Hříšný tanec. Tuto akci uzavřel velkovýstup z extraautobusu v Brně.
SLOHOVÝ CHYBY MĚ NEZAJÍMAJ A NA GRAMATIKU KAŠLU!!!!!
Fotogaleriezde:
Jako vždy jsme se sešli na hlavním vlakovém nádraží v Brně. Odkud jsme jeli kam jinam než do Prahy. Když jsme konečně vystoupili z vlaku, čekal tam na nás Orni, který nás zavedl do skautské klubovny, tam na nás čekala Pipla s Pepou, který nám pověděl něco o této budově. Například, že to tu postavili sami a že jim to chtějí za tři roky zbourat a po té nás vpustili dovnitř. Když jsme se nachystali na spaní, tak nám vedoucí pustili dva filmy. První vytvořila Pipla a byl o vandalech, druhý byl o globálním oteplování, které popisoval bývalý, budoucí prezident USA Albert Arnold Gore . A potom jsme šli spát.
Ráno jsme se vzbudili a šli jsme na rozcvičku, na aerobik, tentokrát nám předcvičovala Klárka. Potom jsme se najedli a nabalili všechno potřebné do batohů a vyrazili jsme. Po jízdě autobusem a metrem jsme se vydali k letohrádku královny Anny, kde jsme se zastavili a Michal nám povídal o tom jak vlastně vzniklo tak velké město, o různých slozích a o ostatních krásách Prahy. Tam jsme také dostali různé pracovní listy, které jsme měli během dne vyplnit a odevzdat vedoucím, kteří vyhodnotili nejlepší a ti měli zadarmo sjezd na bobové dráze. Potom jsme šli k Pražskému hradu, cestou jsme si prohlédli sgrafita a ostatní zajímavé věci. Když jsme vešli na 1.nádvoří, uviděli jsme barokní kašnu a všichni si začali psát do pracovních listů, potom jsme šli na 2.nádvoří a zastavili jsme se u sochy sv.Jiří a zase začal Michal mluvit na téma slohy, potom se připojila Karkulka se zelenými mužíčky. Potom, co prošla hradní stráž, jsme mohli konečně vstoupit do katedrály sv.Víta, kde jsme se podívali do kobky a na ostatní krásy této katedrály. Když jsme si katedrálu dostatečně prohlédli, vyšli jsme na 1.nádvoří, kde probíhala výměna stráží. Bylo to úžasný až na to, že jsem nic neviděla L. Když se hradní stráž konečně vyměnila, tak jsme šli dál po zámeckých schodech, až jsme došli na Malostranské náměstí, kde jsme poobědvali a dostali jsme za úkol ve dvojicích najít určité domovní znamení a odpovědět na určitou otázku a když jsme to splnili a odevzdali vedoucím, tak jsme se vydali do chrámu sv. Mikuláše. Potom jsme prošli kolem Čertovky až na Karlův most, kde jsme měli rozchod, abychom si sami prohlédli všechny sochy. Znovu jsme se sešli na Křížovnickém náměstí u sochy Karla IV. Odkud jsme šli směrem ke kapli Betlémské, kde jsme se dozvěděli pravidla soutěže. A potom zbývalo akorát se přivázat a vyrazit. Dostat se na Staroměstské náměstí nebyl až takový problém, ale najít určitého člověka mezi stovkami dalších a říct mu heslo, když jeho fotografie, kterou jsme dostali, se mu vůbec nepodobala, byl problém o něco větší. Ale nakonec, když za námi pět minut chodil, jsme ho konečně našli, ale naskytl se problém další a to, když jsme nepochopili, co s tím papírem máme dělat, naštěstí nám to vedoucí řekli, takže jsme mohli začít hledat. Ovšem problém byl, když jsme se párkrát ztratili a když jsme byli už skoro na konci, tak nám Karkula řekla, že máme asi tak polovinu blbě, tak jsme si vzali mapu a hledali nějakou ulici, které by odpovídali naše písmena a číslice. Bára naštěstí nějakou takovou našla a tak jsme se ji vydali hledat, když jsme na tu ulici konečně došli, potkali jsme druhou skupinku a tak jsme se dali do běhu a zastavili jsme se až u domu, kde jsme měli skončit. Tam na nás a na ostatní týmy čekali ti, co tady byli už před námi a také vrah- Michal. Poslední úkol této soutěže byl porazit Michala v dámě, což dokázala akorát naše skupinka- Bára, já, Klárka a Honza. Potom, co dorazili všechny skupinky, se vyhlásili výsledky dnešních soutěží. A potom jsme se konečně vraceli zpátky, cestou jsme se ještě zašli podívat na orloj. A když jsme nastupovali do autobusu, všichni už byli mrtví.
V sobotu ráno byla rozcvička tancování. Když jsme se nasnídali a sbalili, nasedli jsme na autobus a jeli jsme na zastávku Hlubočepy, kde jsme si zahráli šlapku. Když jsme dohráli, nasedli jsme na další autobus a jeli jsme do Prokopského údolí, kde na nás už čekaly naše průvodkyně. Ale dřív, než jsme se vydali na cestu, seznámili jsme se a zahráli hru na vláčky-rozdělili jsme se do tří družstev a museli jsme obíhat věci, které měli čísla 1- 9. Kolem 1 běhal jenom jeden a potom jsme se postupně připojovali a které družstvo doběhlo první, to vyhrálo. Potom mám Michal povídal o Prokopském údolí a jakmile dopovídal, tak jsme se vydali na cestu. Šli, jsme šli až jsme došli k bývalému lomu, ale už se nepoužívá, protože je zaplavený. Ale to nevadí aspoň tam byly labutě a kachny :). Když jsme se nabažili pohledu na toto jezírko, šli jsme dál, prošli jsme jakýmsi tunelem, kde byla naprostá tma, takže jsme do sebe pořád vráželi :). Šli jsme, šli, až jsme došli k oplocenému objektu, který jsme museli obejít. Takže jsme šlapali vedle plotu, občas si někdo o ten plot roztrhl bundu, ale jinak v pohodě :). Když jsme vyšli na vrchol, tak jsme uviděli Barrandov. Šli jsme dál po naučné stezce, fučel vítr a nad námi létali letadla. Naše průvodkyně nám pověděli něco o tomto místě, ukázali nám „sopku“, nasvačili jsme se a potom jsme se vypravili za zkamenělinami. Každý jsme měli za úkol najít aspoň jednu zkamenělinu. Klárka našla skutečně krásnou zkamenělinu :). Potom jsme si zahráli hru Poraď se s koněm a tentokrát na téma Prokopské údolí. Když jsme dohráli tak jsme se vydali na metro. Ale pro dnešek to ještě zdaleka nebylo všechno. Potom, co jsme se projeli metrem a autobusem, jsme šli pozorovat ptáky, hlavně kormorány. Když už jsme si kormorány dostatečně prohlédli, tak jsme se rozloučili s Michalem a šli jsme si zahrát hru s otázkami. Ta skončila bez vítěze, protože žádná z dvojic nedorazila do cíle. Když jsme se konečně všichni sešli, řekla nám Veverka, co byla tajenka a potom jsme vyrazili do Mořského světa. Bylo to super, byli tam například žraloci, želvy a jiné zajímavé ryby. Potom jsme se, už úplně vyždímaní, doplazili ke skautské klubovně a tam jsme čekali na večeři. Čekalo nás však překvapení. Místo večeře přinesli vedoucí dort. Oslavencům jsme udělali hobla, dali jsme jim dárky a potom jsme se pustili do dortu. Když jsme všichni dojedli, šli jsme (jen ti, co chtěli) na bobovou dráhu, někteří měli nějaké jízdy zadarmo (ti, co vyhráli nějakou soutěž a také oslavenci). Ze začátku se skoro všichni báli, ale další jízdy už jeli někteří i čtyřicítkou. Bylo to prostě super :). Když už nikdo nechtěl utrácet, tak jsme se vydali zpátky. A šli jsme spát.
V neděli jsme si ráno všechno sbalili. A jeli jsme do Národního muzea. Byla tam výstava o pravěku, o chartě 77, o zvířatech a o nerostech. Měli jsme si muzeum projít a zodpovědět na otázky na papírech co jsme dostali. Potom co jsme si prohlédli celé muzeum tak jsme se najedli a vydali jsme se na autobusové nádraží, nasedli jsme do autobusu Student Agency a jeli jsme do Brna, kde na nás už čekali rodiče.
Fotogalerie zde:
Další akce nás vytáhla do Prahy. Předpokládám, že se většina sešla na nádraží v Brně. Nemohu to potvrdit, protože jsem spolu s Penzim tvořila výjimku a přistoupili jsme až ve Žďáře. Pár chvil po našem nástupu nám Karkula rozdala testíky, jako by čekala jen na násJ. Dalších pár hodin uháněl rychlík Slovan vstříc Praze, přerušen sem tam nějakou zastávkou.
Do Prahy na hlavní nádraží jsme dorazili poměrně pozdě. Hned na nádraží nás odchytl Orni a vedl nás k metru. Cestou nás ještě Michal protáhl kavárnou vybudovanou ve staré nádražní hale. Metrem, autobusem a nakonec pěšky jsme se pomalu dostávali blíže skautské základně, kde jsme měli býti ubytování. Po cestě se k nám ještě připojila Pipla s Árním a všichni se divili, že je Ární pes. U skautské základny na nás čekal Pepa a pověděl nám, jak vznikla. Řekl, že si ji skauti postavili vlastníma rukama a že jim ji do tří let zbourají kvůli krásnému výhledu na město a na jejím místě postaví vilky. Naštěstí jim ale o několik bloků dál postaví základnu novou a dokonce s téměř stejným výhledem. Jožin přidal dosti vtipnou, ale svým způsobem pravdivou poznámku: „Nač bude ta nová základna, když jim ji stejně za další tři roky zbourají a postaví vilkyJ.“
Večer proběhl následujícím způsobem. Rozdělili jsme se do třech „pokojů“ dle věku a pohlaví. Dále jsme se sesedli u promítacího plátna, kde nám bylo promítnuto Piplou natočené video o vandalovi, který se nakonec dopustil i vraždy a my ho měli v Praze odhalit. Potom nám ještě promítali části filmu, kde byl hlavní rolí bývalý skoro prezident USA. Byl o globálním oteplování. Potom jsme si ještě dlouho do noci povídali mezi sebou, dokud nás únava nepřemohla.
V pátek ráno jsme byli vzbuzeni Michalovým zpěvem a museli jsme na aerobikovou rozcvičku, kterou vedla Klárka. Po půl hodině nás konečně propustila na snídani. Každý si namazal vánočku a spokojeně papkal. Čekal nás první výlet do centra Prahy, kam jsme se dostali jak jinak než metrem. Prošli jsme se po Malé straně, pokračovali na Hradčany a Pražský hrad, kde jsme se koukli do chrámu sv. Víta. Uzřeli jsme i střídání stráží. Dále nás Michal vedl k Betlémské kapli. Tam začala velkolepá, sqělá, skupinová hra. Ve skupinkách nás vedoucí svázali za ruce k sobě. Dostali jsme složky s mapkou, životy a nápovědami. Potom jsme měli na Staroměstském náměstí hledat nějakého týpka podle fotky z průmyslové kamery, který jako jediný viděl vraha a odmítal se svěřovat policii. Téměř nikdo ho nemohl najít, bylo to asi tím, že se s fotkou moc neshodoval. Nakonec nás museli pronásledovat, než jsme si jich všimli. Dal nám papír (kterých jsme i bez toho měli spousty) na kterém byly pokyny nebo spíše šifry podle kterých se mělo postupovat. Museli jsem dávat pozor na chodce a společně se jim vyhýbat stejně jako všem ostatním překážkám, také určitou pozornost jsme museli věnovat všudypřítomným vedoucím, kteří nám mohli sebrat život. Nemohu vám, říct jak to probíhalo u ostatních, ale v našem družstvu to probíhalo následovně. Většinu jsme rozšifrovali, když nás potkala Karkula. Zkameněli jsme, aby nám nevzala život a ona se ptala, jak jsme daleko. Tak jsme jí ukázali, jak na tom jsme, a ona nám řekla , že máme téměř všecky písmena špatně a s takovou tam nemůžeme nikdy dojít. Celí zoufalí jsme si na prvním rohu sedli na lavičku a přemýšleli co dál. V tom se odněkud vynořila Ořechova skupinka, kteří už byli dávno mrtví, ale prostě chtěli za každou cenu dojít k cíli. Zjistili jsme, že jsou na tom stejně jako my. Jen podle počtu áček v naší šifře jsme tipli ulici a vydali jsem se tam. Toto záhadné zjevení jsme pak museli vysvětlovat, nechtěli nám to věřit. U cíle cesty jsme potkali další skupinku a to Vaškovu. Cíl byl domeček, ve kterém už seděla jedna skupina a právě při našem příchodu hrálo jedno z dvojčat (nemůžu si vzpomenout zda Honza či Franta) s vrahem (Michalem) dámu. Prohrál a šel na řadu další, tentokrát Ondra. Taky prohrál. A na řadu jsme přišli my, hrál za nás Honza a jako jediní jsme vyhráli každý volnou jízdu na bobové dráze. Bylo pozdě a tak jsme se pomalu vypravili zpět ke skautské základně. Na Staroměstském náměstí jsme se přidali k davu turistů sledujícím orloj, nezapomenutelné představení. Co se dělá v noci? No jistě, že spí. Ani u nás to není výjimka. Hned po příchodu na základnu nás vedoucí poslali na kutě.
V sobotu jsme se opět vypravili ven, jak jinak že? Tentokrát to však nebylo do města. Autobusem jsme se dostali nevím kam, kde jsme si zahráli šlapku, dokud nedošel Michal. Dále jsme pokračovali zablácenou cestou, dokud se k nám nepřidaly dvě průvodkyně. Nad hlavami nám stále létala letadla, jedno za druhým. Na jednom místě jsme se zastavili a hráli pár her. První byla klasická seznamovačka, v níž každý řekl své jméno a k němu přidal přídavné jméno se stejným počátečním písmenem. Potom se také hrál vláček. Po cestě dál jsme se několikrát zastavovali abychom uzřeli znatelné pozůstatky různých geologických období. Vrcholem bylo shlédnutí jezírka Prokopského údolí, na němž plaval pár labutí a několik kačen. Pomalu jsme se vraceli ku Praze a nedaleko od věžáků tyčících se za kopcem jsme se posadili a najedli jsme se. Dokonce i sluníčko se na nás podívalo, a to odstartovalo Michalův šílený nápad. Na povel jsme se všichni musili svléct do triček, aby to vypadalo, jaké jsme měli v Praze krásné počasí. Všichni v krátkých rukávech jsme se seřadili a Oskar jako naschvál zašel. Tak jsme čekali. Nakonec se přece jenom podařilo udělat několik fotek, i když ne tak letních. Jak jsme se nadobro ztratili ve změti pražských domů, snažili jsme se mezi kameny najít zkameněliny. A povedlo se. Každý našel alespoň jednu. Potom jsme si ještě zahráli „poraď se s koněm“ a šli. Na zastávce metra jsme se rozloučili s průvodkyněmi. Potom jsme se metrem a autobusem dostali kamsi na Tróju, odkud jsme se od zastávky autobusu vydali k Vltavě sledovat kormorány. Přes zimu údajně sídlí na Střeleckém ostrově. Spešl dalekohledem (co vypadal jako dělo) jsme se na ně všichni podívali. Podél Vltavy byla krásná procházkaJ. Michal se s námi již musel rozloučit , protože měl nějakou přednášku a proto musel odjet. Po jeho odchodu se všichni chovali jaksi více free, ale možná mi to tak jen přišlo. Na starost nás nyní měli jen Vev a Orni, největší třeštiprdla z vedoucích, a Mara. Zavedli nás do Stromovky a vysvětlili další hru. Po parku byly na stromech rozmístěny papíry s otázkami, u kterých byly vždy tři možnosti odpovědi. Pod každou možností bylo písmeno a při zodpovězení otázek jsme měli zjistit, že se máme dostavit k planetáriu, ale nikdo tam nedošelJ. Nikdo nic nevyhrál, ale i tak jsme všichni šli do Mořského ráje. Spousta zajímavých tvorů tam bylo. Např. většina ryb co známe z animáků od Disneyho ( Nema, příběhu žraloka… atd.) a také podivná želva, jejíž přední část obličeje z části vypadala jako brokovnice. Ořech z ní nemohl, pořád dokola opakoval „ta želva má rypák jako brokovnici“ a tím rozesmíval všechny kolem. Z vyhřátých prostor Mořského ráje jsme museli opět do chladných ulic Prahy. Opět autobusem jsme se dostali k základně. Všichni jsme se hned nahrnuli do podkroví, Za chvíli pro nás však přišli vedoucí a vyzvali nás, abychom šli do kuchyně na večeři. Nadlábli jsme se a bylo nám oznámeno, že bude nějaké překvapení, nu a tak se čekalo. Za malý moment vtrhli do kuchyně všichni vedoucí v čele s Marou, který nesl dort. Viki, Honza a Matěj měli totiž narozeniny. Na dortu bylo 15+16+13=44 svíček a oslavenci je společnými silami sfoukli. Potom každý dostal kus dortu, ale to nebylo všechno. Honza s Matějem dostali ještě hobla. Bylo to dosti surové, když jsem to viděla, tak sem je litovala. No a Viki, jakožto děvčátko a něžné stvoření, se tomu vyhnulaJ. Překvapením pro tento den nebyl však ještě konec. Ještě přišla bobová dráha, teda lépe řečeno jsme přišli my k ní. Oslavenci měli také jednu jízdu zdarma. Pořád dokola jsme jezdili a přeháněli se v najeté rychlosti. To byly rozhovory: „kolik si najel?“ „ 45…………. heč“ . Jezdili jsme do zavíračky a jezdili bychom klidně dál. Cestou zpět k základně nás při přechodu silnice málem srazil nějaký šílenec v naleštěném bouráku. Zalezli jsme do spacáků a usnuli, i když ……… ne hned, ještě dlouho jsme debatovali na různá témata.
Ráno jsme se vzbudili ještě před budíčkem a měli jsme namyšlené, jak budeme dělat, že spíme, a jak budeme odmlouvat, až nás začnou tahat ze spacáků. Když se na schodech ozvalo vrzání, všichni ulehli do obraných pozic. Dveře se s vrzáním pomalu otevřeli a do místnosti nevkročil vedoucí jak každý čekal, ale vkročil pes, jmenovitě Ární. To už nikdo nevydržel ležet a vrhli jsme se na něj. Potom jsme museli na rozcvičku. Tu měla tentokrát připravenou Vev. Bylo to dosti o hubu. Čtyři družstva stály v kříži a jeden přebýval. Přebývající se vždycky zařadil k nějakému družstvu a plácáním se jeho dotek dostal až k prvnímu v družstvu. Ten se rozběhl a ostatní za ním, kdo doběhl poslední, přebýval. Bylo několik pádů, z nichž většina dost komickýchJ. Posnídali jsme a šli se balit. Vše probíhalo dost neochotně, protože, řekněme si to na rovinu, komu se chtělo domů? Sbalení a přichystaní jsme měli ještě čas a tak jsme hráli šlapku. Potom už ale opravdu nastal čas jít, ale ještě ne na nádraží. Jeli jsme k Národnímu muzeu. Tam jsme si do opuštěného rožku odložili batohy a prohlíželi si různé expozice a při tom jsme vyplňovali malé testíky. Po hodině a půl jsme pohromadě odešli z muzea a rozloučili se s Ornim a Piplou, kteří šli na skautskou základnu ještě uklízet. Poklusem jsme se odebrali na autobusové nádraží, odkud jsme pěkným autobusem jeli do Brna. Cestou jsme mohli sledovat Hříšný tanec. „TAK“ jsme opět skončili a rozešli se do různých koutů Brna. Někteří šli rovnou domů, jiní museli čekat na vlak a tak si alespoň prodloužili čas strávený s kamarády. Zdar na VysočiněJJJJJJJJJ
Bajda
