Á já jupi jupi jé. Další akce, juchyty juch, skončila, to je škoda. Byla to kvíčala v Toulcových maštalích na Vysočině. Senza akcička plná vody, bláta a sněhu. Tak, ale radši začnu od začátku, tj. od nádraží. Tam jsem přišla a už tam čekala jen Karkula. Třebaže bylo jen pět minut po začátku srazu, všichni tu už byli a čekali na nástupišti. My jsme se teda taky přidali a už chyběl jen ten vlak. Ale přijel. Naskákali jsme do něj a už se jelo. Nebyli jsme ještě komplet. V Poličce přistoupí Viki a Mery, dvě významné kvíčalí osobnosti. Když se tak stalo a před námi se po nějaké té chvíli strávené namačkaní v jedno vagónové lokálce, objevilo nádražíčko v Proseči, natáhli jsme si návleky a pokračovali v cestě. No tolik sněhu jsme už dlouho neviděla. Na to jaká byla letos teplá zima je tu opravdu sněhové nadělení. Pochodem chod po silnici rovno dál a dál. Kus za Prosečí jsme vlezli na lesní cestu, pokrytou notnou vrstvou sněhu. Šlo se špatně, ale dalo se to, jen jsem se strachovala, abychom nezabloudili. Známe přeci kvíčalí orientační smysl v cizím terénu ;) už se sešeřilo a slibovaná chata nikde. Ještě k tomu jsme opět vlezli do lesa. Sníh vystřídala voda. Kaluže byly po obou stranách cesty. Nedalo se jim vyhnout. Možná to až moc dramatizuji, ale ta cesta byla opravdu šílená. Ani nevím kolik bylo hodin, když jsme konečně dosáhli cíle. Až v tuto chvíli jsme si všimla, že chybí skoro půlka vedoucích a Ondra. Vedoucí byli už na místě a na Ondru jsme taky nemuseli dlouho čekat. Boty durch promočené jsme naskládali ke kamnům, a ťapkali do podkroví. Každý za sebou nechával mokré stopyJ Rozmístili jsme se na matračkách a potom ve spodní čísti chaty povečeřeli. Díky špatnému počasí jsme se vyhnuli jakési noční akční hře, či co to mělo být. Místo toho Michal připravil nějakou bezpohybovou hru, při které jsme se náramně bavili. Při čtení nějakého horolezcova životopisu jsme usnuli. Ale šlo to ztuha, bylo strašné vedro… a to jsme se báli, že budeme mrznout.
Ráno to úděsné vedro stále trvalo. Otevřeli jsme okna dokořán, ale ani to nepomohlo. V době budíčku už nikdo nespal. Rozcvičku vedl Aleš a nenapadlo ho nic lepšího, než hromadná koulovačka. Super. Celí mokří jsme se nasnídali a sbalili se. Šlo se ven, ale nebylo to až tak bez potíží. Losovali se totiž dvojice, které se svázali rukama k sobě podobně jako to bylo při jedné hře v Praze. V těchto dvojicích jsme museli dělat téměř vše. Přes všechen ten sníh bylo mnohdy obtížné udržet rovnováhu. Pořád jsme pozorovali ptáky a Orni pořád poučoval. Po nějaké době nás Karkul začala převazovat. Místo za ruce jsme byli za pasy. Přišel totiž problém, že jsme se chtěli koulovat a s jednou rukou to šlo těžko. I když byly výjimky. Některé dvojice byly sehrané tak, že koulovali všechny chudáčky bezbranné kolem. Potom jsem si konečně sedli a nasvačili se. Bylo to přesně v Toulcových maštalích. Prolezli jsme si to tam, akorát v jednom místě čekal Tad s Bobšem a bombardovali všechno živé na dohled. Cestou jsme ještě navštívili jeskyni. Ani v nejmenším to ale jeskyni nepřipomínalo. Prasklina ve skále, kterou se lezlo téměř kolmo nahoru, kde se nacházela ta „jeskyně“, která nebyla větší než prostor v kadibudce. Zpět na chatu jsme se dostali něco málo po poledni. Ten den už jsme se nikam nedostali. Rozdělení do rodin jsme blbli až do večera. Probíhalo několik přednášek o bydlení, stravování a podobných věcech. Potom jsme měli nějaký čas na vymyšlení domu, zahrady a dalších podrobností kolem toho. Rodiny byli Jetelovi, Smajlíkovi, Vopršálkovi a na tu čtvrtou si nemůžu vzpomenout. První úkol byl představování. Dalším úkolem byla pantomima, velmi těžká to disciplína. Další bylo vymýšlení básní na určení slova + dvoubodový bonus za použití sousloví mrtvý kůň. Nechyběl v žádné básniJ. No a naposled se mělo po rodinách zpívat. Po tom všem jsme byli tak zničení, že jsme padli a hned spali.
Ráno byla pro změnu strašná kosa. Nějaký inteligent nechal otevřené dveře. Vyhnali nás na rozcvičku. Vedla ji Vev. Njn, to bude zas o hubu. Takže hrálo se na krtka a žížaly. První a jediný krtek byla Viki, sežrala nás hodně. Potom bylo krtků hned několik. Jedním z nich byl Ondra, kterýžto procházeje kolem žerdě, nebo spíše skrz ni, do ní narazil. Onen kůl mu prošel mezi nataženýma rukama a udeřil ho do nějaké části obličeje, která byla krytá šátkem. Můj osobní tip je, že to byl nos. Jako vždy následovala snídaně. Potom nám vedoucí rozdělili úkoly, abychom po sobě nezanechali svinčík. Uklízelo se všude. Jen pět človíčků se toho neúčastnilo. Připravovali jsme se na Popolušku. Byla jsem to já, Viki, Ondra, Honza a Vašek. Vyžívali jsem se v líčení kluků. Seklo jim to. Popoluška se dohrála a my odtáhli do Proseče na nádraží. Cestou jsme se několikrát zastavili a pokaždé se strhla koulovačka. Šlo tam skoro o život. Kluci dávali strašné pecky, obzvlášť Aleš. Byl by na nás asi opravdu zajímavý pohled. Hromada kvíčal nalehko (myslím v krátkých rukávech) ve sněhu. Tak nějak polomokří polosušší jsme se dostali do Proseče a dále vlakem přes Poličku, kde nás opustila Mery, do Brna. „Tak“ skončila kvíčala. Podala jsme vám alespoň stručný obrázek toho jak to vypadalo. Zbytek si domyslete…
Stíhačka:)
PS: po této výpravě se nám zrodila básnička na diskusi. Nalezneš v sekci: básničky.
