Tentokrát jsme se nesešli na nádraží, ale u kostela Milosrdných bratří na Starém Brně. Odtud naše první kroky v doprovodu rodičů vedly na Rezekvítek. Poté už bez rodičů, kteří zatím zůstali na Rezekvítku, jsme se vydali ke hvězdárně na Kraví hoře. K vidění byla i kometa a to už je co říct. První noc jsme přečkali na Rezekvítku, ale po Krakonošově pohádce se spalo opravdu dobře.
Ráno po snídani jsme uklidili matrace a pospíchali na vlak, který nás vezl přes Hradec Králové až do Svobody nad Úpou, kde nás čekal Honza. Zelená značka vedla do kopce, na Rýchorskou boudu, kde jsme měli být ubytováni. Cestou jsme se zastavili a hráli jednu hru, kterou bych nazvala „závod živočichů“. Každý představoval nějakého živočicha, některých bylo i více pokud byl živočich větší nebo členitější, a závodilo se, kdo doběhne na konec louky. Jen málo komu se to podařilo v celku, stalo se třeba, že doběhla jen polovina stonožky, šnek bez ulity a i jiné příhody… Po závodu, abychom se trochu zklidnili, jsme dostali životo(p)opis, který se měl vyplnit podle činnosti bezobratlého živočicha žijícího v půdě, kterého jsme v půdě, nebo pod listím, nebo pod kůrou nalezli. Když každý ulovil svého živočicha, dal ho do zkumavky a popsal, bylo na čase jít dál. Už na samotné boudě jsme se tvorům půdním bezobratlým věnovali po večeři dál. Rozděleni do několika skupin podle typu živočicha, vypracovali jsme prezentaci. Další prezentace nás také čekala, ale ne o živočiších, ale o Krkonoších od místní paní. Večer se opět promítala pohádka na dobrou noc, Krkonošská pohádka.
Člověk by řekl že na kvíčale nejde zaspat, a přeci se nám to povedlo. Po rychlé snídani jsme šli do Horního Maršova, odkud nás autobus dovezl do Pece pod Sněžkou. „Naše“ průvodkyně nám řekla něco málo celkově o Krkonoších ještě než jsme začali stoupat na Sněžku, šli se podívat na masožravou, kterou jsme neobjevili, a pak to začalo. Prve jsme šli Obřím Dolem a potom začalo stupání. Výstup zvládl každý téměř jak chtěl, u vodárny jsme se zastavili a poobědvali sendviče. Po cestě nám ještě Michal četl z čítanky Východních Krkonoš. Cíl (Sněžka) byl nadosah, a přeci to někteří vzdali. Po společné fotce jsme se rozdělili a jedna část šla rovnou na Rýchory a ta druhá větší část se zdatně pustila na vrchol. A co bylo k vidění na Sněžce?? Skoro nic. Byla mlha, ale abych počasí nekřivdila, tak se sem tam vyjasnilo a bylo vidět do údolí. To byl pohled. Zpět na Rýchory vedla cesta přes rašeliniště. Občas vedla cesta přes můstky a pořád byla mlha. Taková mlha že jsme málem přehlédli Luční boudu, jak by ne, člověk o ni musel zakopnout aby si jí všiml. Dále jsme pokračovali na Výrovku a odtud zpět do Pece pod Sněžkou, kde jsme celí zmožení, a udýchaní chvilkovým během čekali na autobus.
Večer přišlo ochotnické divadlo, aby jen pro nás zahrálo Krkonošskou pohádku. Složení divadelníků: Karkula, Honza, Tad, Vev a Michal. Inu a abychom z toho nevyvázli tak lehce, jen jako diváci, měli jsme sehrát scénky, se zraněním některé kvíčaly. Např. že Viki spadla ze skály, Vašek leží v tee-pe a nereaguje na podněty, anebo mě pokousal pes… Dobrou noc nám opět popřál večerníček v zastoupení Trautenberka, Anče, Kuby a Hajného.
Nastala sobota, den čtvrtý a taky další cesta do Horního Maršova. Odtud opět autobusem, ale tentokrát k Velké Úpě. Protože jsou Krkonoše hory, tak každého napadne že jsme šli opět do kopce. A na jednom takovém kopečku jsme se zastavili. Lépe řečeno, zastávka byla na louce pod mléčnou farmou Sosna, ke které se ještě dostaneme. Michal četl a my odpočívali a doplňovali Honzův testík, protože myšlenka na jogurt z mléčné farmy, byla opravdu lákavá. Správně testík vyplnili jen Ondra a Martin, tak jako jediní si nemuseli kupovat lahodný domácí jogurt. Tráva přímo zvala k hrátkám a blbostem. No a tak jsme neodolali a Michal nás naučil pár věcí, jako je parakotoul a jiné potřebné dovednosti. Za chvíli byla stráň pokryta válejícími se kvíčalami Na mléčnou farmu Sosna jsme došli a objednali si tvarohové koláče a jiné mléčné produkty. Když se všichni napapkali, cesta pokračovala. Rozdělili jsme se do týmů, dle vlastní úvahy a Honza nám rozdal další testy. Přes černohorská rašeliniště jsme pokračovali dál a povídali si o mrtvých lesích v Krkonoších a také se dozvěděli další informace, třeba o černohorských rašeliništích, na která jsme se dívali shora z pěkné dřevěné rozhledny. Těsným údolím jsme konečně začali sestupovat, až k Jánským lázním. Tam jsme chvíli čekali a přijel pro nás autobus, kterým jsme se dostali opět do Horního Maršova, ale tentokrát do jiných míst. Vystoupili jsme před starým opuštěným kostelem a zprvu si prohlédli hřbitov, anebo jsme na louce čekali, dělajíce kotrmelce a jiné vylomeniny. Pak nás pustili do opuštěného kostela, kde jsme si posedali do lavic a Michal začal vyprávět… Potom jsme já a moje kolegyně Viki a Klárka něco málo zazpívaly. Ještě před výstupem na Rýchory jsme si mohli podojit kozy a ochutnat kozí mléko. Večer po večeři jsme hráli simulační hru Fishbanks. Šlo v ní o obchod s rybami. Kolik měl každý podnik lodí, kolik za ně zaplatil za to že vypluly na moře, kolik vylovil ryb, anebo kolik lodí prodal jiné společnosti atd. Hra to byla opravdu dobrá a měla překvapivý výsledek a mnoho jsme se při ní dozvěděli. Protože už byla spousta hodin, šli jsme spát, abychom byli na následující den plní sil.
Jen co jsme se vzbudili, zjistili jsme že prší. No ale co se dalo dělat, domů se musí, a tak jsme šli v dešti na pevnost Stachelberg, která nám celou dobu byla představována jako nedělní překvapení. Než jsme tam došli lilo už jak z konve a proto přišla vhod suchá pevnost, kde jsme sice moc neuschli, ale také nezmokli. Dozvěděli jsme se hodně o válečných pevnostech a historických událostech. Pro naše potěšení, když jsme vylezli ven, už nepršelo a tak jsme bez deště krásnou podzimní krajinou pokračovali do Křenova na vlak. V pořádku jsme dojeli do Brna, kde už rodiče čekali na své ratolesti a všichni jsme se odebrali do svých domovů.
Bajda
