Lesní škola Jezírko se nachází v blízkosti Brna. Z tohoto důvodu se děti scházely až zde, což umožnilo rodičům prohlédnout si jak celé Jezírko, tak sledovat fotografie ze staré Kvíčaly a popovídat si s vedoucími o plánech Kvíčaly do budoucnosti a rozebrat další otázky. Mezitím se děti navzájem poznávaly a lámaly si hlavy jmény ostatních nových kvíčal. Abychom si vše ulehčili, nakonec jsme si vyrobili jmenovky a již s klidem, že si nespleteme jméno kamaráda, šli jsme na večeři.
S plnými žaludky jsme si zahráli hru Opuštěné pole, která řeší problematiku sukcese. Soutěžili jsme ve čtyřech skupinkách. Nakonec se utkali ti nejlepší z každé skupinky a na závěr všechny porazil Vláďa.
Ráno po snídani jsme se rozdělili na dvě skupiny a každá prozkoumávala část výukových prvků Jezírka. V mraveništi se to jen hemžilo a zkoumal se zde život jeho malých obyvatelů. Druhá skupinka se soustředila na život v lese, konkrétně na dvou stromech, které se tyčí v místnosti, ve které jsme spali.
Před obědem jsme pomohli skládat dříví kolem Jezírka a pak již zcela zaslouženě snědli pizzu. Po strávení oběda se děti rozdělily do dvojic a postupně vyrazily na poznávací trasu lesem kolem Jezírka. Po cestě narazily na strakapouda velikého, který zvěstoval, že následující minuty budou zasvěceny létajícím tvorům. Každý s dalekohledem v ruce hledal v okolí desítek metrů různé ptáky a snažil se je určit. Již bez dalekohledů putovali kolem ledňáčka říčního k velikému buku, pod kterým se snažili určovat stromy, přiřazovat větvičky, listy a podobně. Na další cestě jim byla překážkou lana, jež musely bezpečně přelézt a poté se učily tajům uzlování. Na trase je potom čekaly stopy živočichů, z nichž se snažily vyčíst jejich chování a samozřejmě se je pokusily přiřadit k jejich „majitelům“. Lesní cestu kolem malé přehrady prošli někteří bez větších obtíží, jiní s vypětím sil se svázanýma nohama. Nakonec se ale všechny dvojičky dokázaly domluvit a sladit spolu krok, kterým došli k dalšímu stanovišti. Tam určily jednu z mála kytek, které zrovna rostly a bohužel jen z obrázků se dozvěděly, které rostliny patří do jarního aspektu, a co to vlastně je. Závěrem „putování“ pronikly do tajů map a naučily se například určovat sever pomocí hodinek. Na Jezírku však „stezka“ ještě nekončila. Čekalo na ně množství různých oblečení, batohů, nádob na vodu, pláštěnek, baterek, a dalších pomůcek, znichž měly vybrat to nejpotřebnější na cesty. Jak se nakonec ukázalo, tak jednoduché to zase nebylo. Po večeři byla možnost vyzkoušet si, co z odpolední stezky si děti zapamatovaly.
Do tmavé noci s baterkami se vydalo patnáct neohrožených kvíčal na záchranu posledního kvíčaláka na Zemi. Cesta byla strastiplná, bloudivá, neočekávaná a ohromující, až nepochopitelná. Nakonec po velkém úsilí k oddechu všech bylo nalezeno místo, kudy se dalo dostat k chudákovi kvíčalákovi. Cesta však nebyla jednoduchá. V dálce sice prosvítaly svíčky, které určovaly místo uvěznění, avšak na cestě k němu číhali zlí číhaři, kteří neposlušná a hlučná mláďata lapali do sítí. Společnými silami a objetováním se pro druhé nakonec všechna ptáčata dorazila ke kleci do míst, kam již moc číhařů nesahala. Ovšem, stále nebylo vyhráno. Zachránit jej mohla jen kouzelná formule složená za pomoci všech a nakonec společným hlasem vyslovena. Po velikém úsilí tajemství bylo odhaleno, formule vyřčena a klec otevřena. Kvíčalák, aby se zachráncům odvděčil, opatrně je dovedl do svého hnízda, kde mladá ptáčata kouzelným pírkem jmenoval mladou kvíčalkou. Památkou na kouzelnou chvíli všem budiž pírko v deníku,( které si každý sám vyzdobil odpoledne kůžemi) a podobizna kvíčaly. Kolem ohně se ještě chvíli postávalo a pak jsme se všichni rozlétli zpět na Jezírko. V neděli byl budíček trochu později, a po snídani, již všichni sbaleni, vyrazili jsme na zříceninu hradu Ronov. A neboť se chýlil čas rozlétnout se, oběd byl dovežen na zříceninu, kde jsme snědli kuřata a pak jeli zpět na Jezírko.
Pipla
