Z Brna, které jako obvykle bylo svědkem našeho shledání, jsme jeli vlakem do Nemotic, odkud nás dovezl autobus do Koryčan. Tam se přidaly další dvě kvíčalky, Vašek a Honza. Naše místní průvodkyně Žabka, nás provedla po Koryčanech. Od kašny na náměstí, přes židovský hřbitov nás dovedla až k zámku, který nyní slouží jako škola. V zámeckém parku někteří z nás zjistili, že i tis se dá jíst:). Anglickým parkem jsme došli až k vagonu, který nám posloužil jako tábořiště na první noc. Pomalu se začalo stmívat. Spolu se soumrakem mohla začít i noční hra. Rozdělení do skupin bylo kvůli našemu malému počtu problematické, ale nakonec se povedlo, takže jsme vytvořili počtem i silou vyrovnané skupiny (rodiny). V lese, za svitu loučí, se kněží každé rodiny pokoušeli rozluštit hlaholicí napsané indicie, které jsme si navzájem kradli a které nás měly dovést k pokladu. Po dlouhých bojích jedno družstvo přece jen vědělo, nebo si myslelo, že ví, kde je poklad ukryt. A tak mohlo začít hledat. Hledalo se všude, ve vagoně, na stromech v trávě a poklad si zatím hověl v jedné z loučí. Přece jen byl nakonec za velkého pozdvižení objeven. Potom jsme šli spát. Někteří spali vevnitř, jiní venku pod širým nebem.
Když k našim uším dolehlo slovo budíček, každý věděl, že je ráno, ale komu se chtělo vylézat z teplého spacáku?? Pod hrozbou kliků z něj stejně všichni vylezli a šli jsme si zahrát ufobal jako rozcvičku. Ještě nějakou chvíli trvalo, než se všichni najedli a sbalili, ale potom nám už nic nebránilo v další cestě, která vedla k hradu Cimburku. Cesta nám ubíhala docela rychle, jednu chvíli jsme dokonce procházeli kolem ropného vrtu, kterých je v okolí více. Když jsme byli na hradě, odložili jsme batohy a podle plánků jsme si ve skupinách hrad, spíše zříceninu, prohlédli. Každá skupina si nacvičila scénku z historie hradu a předvedla ji svým kolegům. No a šlo se dál. Další cesta vedla kolem studánky Mísa a překrásného místa – Kazatelny (schody vytesané do skály vedoucí k železnému kříži) na Buchlov. Jedna ze zastávek byla u domělého hrobu Metodějova, kde jsme stavěli Land-art, velice zajímavá to činnost, při které každý musel využít své kreativity a postavit z přírodních materiálů umělecké dílo. Cestou jsme se ještě zastavili uprostřed lesa a vyslechli si několik poučných slov z knihy Miloslava Nevrlého - Karpatské hry a také z úst našich zkušených vedoucích:) Večer jsme se ukládali pod kaplí svaté Barbory ke spánku. Večeře byla, abych tak řekla, velice záživná, hlavně proto že jsme si měli jídlo udělat sami z několika ingrediencí které nám byly poskytnuty a ostatních, které jsme si mohli vzít od přírody (samozřejmě jedlé, už kvůli tomu jsme dosatli knížečku o „sežratelných“ kytkách). Ještě do ešusů jsme večer dostali vločky na ranní snídani a zalili si to, spolu s rozinkami a mlékem.
Ráno jsme se pozvolna probouzeli a nakonec všichni i posnídali a mohli se vydat dál, vzhůru ke kapli sv. Barbory. Zde jsme potkali místního pána, který nám krátce o této památce popovídal. Bohužel, i když mu vysel u kalhot svazek těžkých klíčů, dovnitř jsme se podívat nemohli, protože tam probíhalo natáčení. Takže jsme se tu moc dlouho neohřáli, což ani moc nešlo v ranním chladném počasí. Z kopce, zastavujíce se o stromy, jsme došli na pořádnou cestu, která vedla kolem největší sekvoje ve střední Evropě, kde jsme udělali skupinovou fotku. Kousek od cíle naší cesty jsme se ještě zastavili a bez bot jsme se zavázanýma očima ohmatávali a poznávali strom, který nám vybral náš kolega ze dvojičky. Až jsme si sundali šátek z očí, museli jsme náš strom najít. Někomu se to povedlo, někomu ne. Bylo to příjemné rozptýlení. Ještě jeden bod měl náš program. Návštěvu arecheoskanzenu v Modré, kousek za Velehradem. Slovanské sídliště jsme si pečlivě prohlédli i se zajímavým výkladem a pak už jen pár kroků došli na autobusovou zastávku, odkud autobusem dojeli na vlak do Starého Města. Tam jsme se ještě naobědvali a rozloučili se dvěma kvíčalami, které v této oblasti bydlí. Akci jsme ukončili jako obvykle v Brně na nádraží slovem "tak". V hale hlavního nádraží si nás rozebrali rodiče a každý jel jinou cestou domů. "Tak ahoj na příští akci" myslel si každý z nás.
Bára
