Kvíčaly se vydaly poprvé na druhý konec republiky. Na sever Čech do Broumovska, při čemž využily delšího víkendu díky podzimním prázdninám a státnímu svátku. Cesta vlakem byla zpestřena hodinovým čekáním v Týništi nad Orlicí, kde jsme se snažili proniknout do problematiky vyplňování složenek. Po pár hrách ve vlaku jsme konečně vystoupili ve Žďáře nad Metují, odkud jsme se vydali na stolovou horu Ostaš. Tam jsme se poprvé setkali s pískovcovými skalami, které jsme si mohli pořádně prochodit a ještě jsme zahráli hru s citáty z Bible Kralické.
Navečer jsme sešli do Police nad Metují, kde se nachází správa CHKO Broumovsko, kde jsme byli ubytovaní. Už na nás čekala teplá večeře a dováděcí, blbnoucí a adrenalinové hry. Večer před spaním jsme složili citáty z Bible Kralické a na dobrou noc si přečetli pověsti z Broumovska.
Ve čtvrtek nám dopoledne Petr Kepl ze správy CHKO popovídal o Broumovsku, provedl nás místním labyrintem ve stodole a vypustil do terénu. Vydali jsme se do národní přírodní rezervace Broumovských stěn. Nejdříve jsme prošli místy se starou dřevěnou kaplí a křížovou cestou, až jsme došli k rybníčkům u Hlavnova. Po cestě nám Honza Bartoníček, šikovný a nadšený ornitolog, povídal o ptácích a učil nás je poznávat. U chaty s několika totemy jsme se naobědvali a zahřáli krátkými "akčními" hrami, abychom se mohli vydat dál do mlžných broumovských skal. Prošli jsme Kovářovou roklí a stoupali na Hvězdu k poutní kapli P. Marie Sněžné. Zde nás opět čekal průvodce. Slunce se sklánělo k západu a začali jsme se vracet kolem Laudonových valů na autobus, který nás dovezl zpět do Police. Po večeři, jsme se naučili hrát hru Citadelu. A protože nás následující den čekal výlet do Babiččina údolí, začali jsme číst Babičku od Boženy Němcové.
V pátek, v den státního svátku jsme se brzy ráno vydali autobusem do České Skalice. V autobuse se nasnídali a pak vyrazili po stopách Babičky. Viděli jsme školu, ale naneštěstí několik dní před naším výletem byla sundána naučná stezka, a proto jsme si museli vystačit sami, bez dřevěných malovaných tabulí. To však nevadilo, podzimní počasí nám přálo, a i tak jsme dost viděli i dost zajímavostí slyšeli a výlet si chytáním padajícího listí zpestřili. Zámek v Ratibořicích jsme nenavštívili, jen kolem něj zámeckým parkem prošli, a až v mlýně se zastavili a zajímavý výklad vyslechli. Pak naše kroky směřovaly do Starého Bělidla a k Viktorčině splavu. Pod starým rozpadajícím se sadem jsme se naobědvali a zase si pár řádků z Babičky přečetli. Pak jsme putovali k Rýzmburskému altánu. Babiččiným údolím jsme procházeli dál až k vlaku, který nás odvezl zpět do Žďáru nad Metují, odkud jsme šli do Police na správu, kde nás už čekala večeře.
V sobotu ráno nebylo vůbec jednoduché se nasnídat. Vznikly tři skupinky, kde každá představovala jeden stát. Bohatý, chudší a nejchudší. Každý ze států měl jiné prostředky, pomocí nichž vyráběl suroviny, za které si pak mohl nakonec koupit něco na tu snídani. Kvůli lenošným státům jsme se po snídani proběhli na nádraží, odkud jsme nakonec dorazili až do Janovic, odkud jsme vyšli konečně mezi „pořádné“ skály. Cestou jsme si zahráli poznávačku listů a kytek, která, jak se ukázalo, nebyla zase tak jednoduchá. Z Janovic jsme šli přes Teplické skalní město a Sibiř, kde už bohužel sníh roztál. Naobědvali jsme se na základech bývalé hájenky a pak kolem hradu šli po žluté až do Adršpašského skalního města. Cestou jsme hádali názvy útvarů okolních skal a někdy jsme nechápali, podle čeho jsou pojmenované. Názvy, které jsme tomu vymysleli samy by byly jistě výstižnější. Ale asi to nevymýšlely děti. Poslední chvíle ve skalním městě jsme strávili kolem krásné pískovny a pak již opustili skalní město. U nádraží jsme si čekání na vlak krátili hraním pár her a pak se rozjeli zpět na správu. Tam nás čekal hořící oheň a špekáčky. Hned jsme zasedli k ohni, začali opékat a mezi tím jsme plánovali, kam bychom jeli v příštím roce. Kdo chtěl, seděl u ohně, jiní si šli zahrát Citadelu.
V neděli ráno jsme si zahráli soutěž Riskuj, sbalili jsme se, uklidili po sobě a vyrazili již s batohama delší trasou krásným údolím až na vlak. Ten měl bohužel zpoždění, takže v Týništi jsme měli méně času na oběd v místní restauraci, ale poklusem jsme vše nakonec stihli. Stihli jsme i vlak, takže jsme v pořádku dorazili do Brna na nádraží, kde již čekali rodiče.
Karkula
