První puťák v dějinách nové Kvíčalky mohl začít. V neděli večer jsme se sešli na nádraží, odkud jsme se přesunuli na Rezekvítek. Tam jsme absolvovali vstupní vědomostně-dovednostní test, navečeřeli se a začali přebalovat. Mezitím jsme už byli rozděleni do skupin, ve kterých jsme zůstali po celou dobu tábora. V každé skupině jsme byli členové jedné rodiny a měli jsme různé funkce podle naší oblíbenosti. Nejdříve se funkce rozdělily podle vstupního testu a až potom jsme je získávali podle obdržených korálků, které jsme si vyrobili na Holštejně. Role v rodinách byly různé: Ten, který měl nejméně korálků se jmenoval „nosič“ a nosil celé rodině odpadky. Ale nakonec byl na tom lépe než ten, který měl korálků více. Ten musel celé rodině umývat nádobí, což nebylo až tak moc příjemné. Ten kdo měl ještě více korálků, měl pracovní název „bonzák“ a mohl si chodit za vedoucími ztěžovat, co jeho rodinu trápí. A vlastník nejvíce korálků nemusel chodit na rozcvičku. Vždy večer se rozmístily obálky a každý musel darovat dva ze svých korálků někomu, kdo si to podle něj zasloužil. Kromě korálků jsme si dávali i smajlíky. Veselý a škaredý, na které se psalo, co se nám na tom člověku líbí, co udělal pěkně, nebo naopak co provedl a co se nám nelíbilo.
Až jsme byli nabalení, čekala nás cesta na Mendlovo náměstí, kde jsme byli zasvěceni do celotáborové hry. Navazovala volně na Holštejnskou hru. Opět se týkala Slovanů, ale tentokrát jsme celou dobu něco hledali. Až časem jsme zjistili, že hledáme Metodějův hrob. Celá táborová hra spočívala v hledání zpráv ukrytých u křížků u cest, a hledání šifer (např.: dřevěných kostek,) ukrytých ve studánkách. Poslední šifra se skrývala v dřevěných přívěscích, které jsme dostávali za splněné úkoly: například jsme kreslili mapku trasy, kterou jsme během dne ušli, nebo jsme nesměli 6 hodin mluvit a 8 hodin jíst, museli jsme postavit mohylu z přírodních materiálů, nebo hráli Citadelu - deskovou hru.. Všechny zprávy byly psané v hlaholici, takže věřím, že někteří se za tu dobu abecedu naučili.
Kromě těchto aktivit nás na táboře čekaly mnohem důležitější úkoly. Naučit se stavět stan, rozdělávat oheň, starat se o své věci, aby přes noc nenavlhly, uvařit si jídlo, anebo bojovat s častým deštěm a bouřkami a snažit se držet v teple a suchu. Řada her byla bohužel kvůli nepřízni počasí zmařena, ale co se dá dělat.
Kde jsme vlastně byli? Nejdříve jsme přímým vlakem dojeli do Hostětína, kde jsme navštívili moštárnu a výtopnu na štěpku. Zde jsme se také naobědvali u místní dobrotivé paní. Odtud jsme putovali směrem na Žítkovou, kde bylo naše první tábořiště. Přespali jsme v seníku na brontosauři základně. Druhý, opravdu náročný den jsme putovali přes Starý Hrozenkov do Lopeníku nad Strání. Den to byl opravdu náročný a tak jsme se těšili na následující odpočinkový den. Ten začal cestou do sklárny ve Strání, kterou jsme si prohlédli a dokonce si odnesli malou památku v podobě skleniček. Tak jako před šesti lety i teď jsme je museli pronášet přes vrátnici schované v kapsách a pod oblečením tak, aby o tom nikdo nevěděl. Po obědě v místní samoobsluze jsme se vydali dál nad Strání. Po cestě nás stihl velký déšť, který nás úplně promočil. Ale po příchodu na další tábořiště (u vagónu s křesílky, ohništěm a stoly) už nepršelo. Postavili jsme stany, převlékli se do suchého a šli lovit večeři. Na večeři byly špekáčky, které jsme museli strefovat oštěpy, které jsme si sami vyrobili. Nakonec se najedli i ti, kteří toho moc nenalovili, protože špekáčků bylo tolik, že jsme neměli šanci je sníst. Další den vedla naše cesta přes nejvyšší horu Bílých Karpat – Velkou Javořinu. Tentokrát jsme spali nedaleko chaty Megovky na krásných loukách. Večer byl moc pěkný, ale ráno nás probudil déšť, který ustal až kolem čtvrté hodiny odpolední. Mezitím jsme prošli Javorník, v hospodě jsme si dali teplý čaj a oběd a pak jsme došli do Kuželova. Zde jsme se podívali na bývalou větrnou elektrárnu a vlezli do funkčního větrného mlýna holandského typu. Odtud vedly naše kroky toužebně do tepla – do Hrubé Vrbky, kde na nás čekalo ubytování. Tam jsme si vše dali sušit, umyli se v teplé vodě, navečeřeli se, zahráli si deskovky a na matracích usínali. Následující krásný slunečný den jsme s průvodcem ze správy CHKO putovali na Čertoryje, o kterých jsme se mnoho dozvěděli. Tam jsme také dostali poslední šifru a vše konečně vyluštili. A teď bylo jen na nás, kam půjdeme dál. Už nám nikdo neříkal, kudy máme jít, rozhodnutí bylo pouze na nás. Rozhodli jsme se tedy jít do Vrbovců, odkud následující den jel vlak do Mikulčic. A tak se také stalo. Nad Vrbovcema jsme tábořili a ráno tak tak dobíhali na vlak. Ten nás dovezl do Mikulčic, kde jsme dlouhou cestou došli na oběd do restaurace. Bohužel byla hodně z ruky, tak jsme neměli dostatek času na cestu na Slovanské hradiště. Takže někteří, kteří došli až tam, viděli budovu z venku a už spěchali zpět na vlak. Alespoň máme důvod se tam vrátit a někdy příště si celou expozici prohlédnout.
Ve vlaku jsme již odpočívali a nechali se vézt domů. V Brně na nádraží si nás vyzvedli rodiče a celý puťák skončil.
Karkula
