Opět jsme se sešli na nádraží v Brně. Vlakem jsme se přes Blansko dostali až na Krásensko. Každý si vytáhl vlastní večeři a šlo se do jídelny. Po večeři nastalo velké stěhování. Na nás bylo, abychom si odnesli batohy do pokojíků a pohodlně se zabydleli. Když každý odevzdal svůj deník, usadili jsme se v sále a vedoucí, nebo spíš Karkula, nám sdělila, co si myslí o našich denících.
Michal s Marou nám promítali části pro nás velmi poučného filmu o Ernestu Shackeltonovi. Promítání skončilo a Michal nás dále poučoval četbou z deníku Roberta Scotta. Pro představivost nám ukázal i několik map.
Abychom se trochu rozhýbali po dlouhém sedění, tak jsme hráli hru, ve které jsme museli zařazovat ptáky podle toho, jestli jsou přes zimu u nás nebo jestli odlétají do teplých krajin. Konec této hry v tomto případě znamenal začátek jiné, včelí hry. Po vylosování kartiček s včelami každý zjistil, kým je. V dalším okamžiku se rozletěl po louce a opyloval kytičky. V našem případě se ovšem nikdo nerozletěl, ale rozběhl a ne po louce, nýbrž po sále, ve kterém byly rozložené talířky s medem jako květiny. Na podzim, po opylování všech květin se zjistilo, že ten, kdo nepřežil, byl trubec. Ostatní se sesedli do kruhu jako při naší známé hře demonstrace a snažili se chránit královnu.
Pro představivost a ponaučení jsme shlédli fotky starších kvíčal ze zimních výprav. A také jsme se dozvěděli, co na takovou zimní výpravu na sebe.
Ráno probíhalo následovně. Vzbudili jsme se a rychle jsme se oblékli na rozcvičku na běžkách. Neběžkující přihlíželi jak se někteří jejich kamarádi dřou a jiným to jde jako po másle. Rozcvičení jsme se konečně šli nasnídat. K snídani bylo jídlo, které bylo přípustné i pro polárníky. Například vajíčka, anglická slanina, vařené rajče a kukuřičné lupínky. K snídani patřila také Tadeášova vtipná, ale jistě velice poučná přednáška týkající se mléka.
Sešli jsme se v sále, každý si šátkem zavázal oči a dostal větvičku, kterou si ohmatal a řekl o ní něco zajímavého. Naše zjištění nakonec bylo, že je každá jiná.
Následovalo rozdělení do dvou skupin podle odpovědí v dotazníčku, který jsme dostali ještě před samotnou akcí. Scotti si museli všechny věci naskládat do jednoho batohu na rozdíl od Amundsenů, kteří měli každý svůj malý batůžek.
Společně jsme vyrazili na cestu. Cesta vedla zasněženou krajinou, když jsme najednou zjistili nepřítomnost Tadeáše. Údajně spadl z posedu a tak jsme se jali zachraňování. Kdyby to bylo doopravdy a nebyl tam Michal, tak by chudák Tadeáš asi umřel. Dále jsme běžkovali k Podomí údolím Malé Hané. Další úkol byl postavit si přístřešek, kde by se dalo přespat, potom uvařit polévku, najíst se a nakonec se před zraky vedoucích naskládat pod ten přístřešek. Nevím jak to šlo u Amundsenů protože jsem byla Scott a tak vám můžu povědět jenom jak to šlo u nás. Vašek si vzal vše na povel. Po několika nezdarech (jako například, že jsme udělali stěny a nakonec jsme zjistili, že rozměry neodpovídají ponču) se nám přece jenom povedlo postavit provizorní přístřešek. Také jídlo nebylo nejhorší. Po dokončení jsme si šli prohlédnout co vytvořili Amundseni. Oni na oplátku zase shlédli náš domeček.
Běžkovali jsme dál. Kousek před koncem byl naším velkým kamarádem azimut. Museli jsme s jeho pomocí najít svačinu, kterou po nějaké době nakonec oba týmy našly. Už za tmy jsme rychle pokračovali v cestě.
Na Rychtě byla večeře, kterou nám připravili neběžkující členové kvíčaly. Přemístili jsme se na sál a tam jsme hráli Osadníky z Katanu. Ti co prožili téměř celodenní cestu na běžkách měli za úkol namalovat mapu celé cesty. Úkol se zdál skoro nadlidský, přesto ho obě družstva splnila na výbornou. Následovalo vyhodnocení celodenní soutěže mezi Amundseny a Scotty. Dnes to vyhrál tým polárníků pod vedením Roberta Falcona Scotta. Na dobrou noc jsme opět poslouchali četbu z deníků obou polárníků.
Nedělní rozcvička byla velice dobrá. Než jsme se sešli, tak byla na počítači puštěná jakási sranda, něco jako zpívající hroch. Potom jsme shlédli dvě ukázky na filmy o tučňácích. Z nich jsme si vzali příklad a zahráli jsme si hru s balónky, které představovaly vajíčka tučňáků. K snídani byla mrkvičková pomazánka, nešla však moc dobře na odbyt.
Dopoledne jsme navštívili JZD, kde jsme viděli krávy, telata, prasata a selata. Na Rychtě nás potom Michal seznámil s BIO produkty, pověděl nám, jaké mají výhody či nevýhody. Úplně nakonec jsme dostali znovu větvičky a k nim sešit LESNÍ ČAROVÁNÍ III. Podle přiloženého klíče jsme snadno poznali z jakého stromu větvičky jsou. S větvičkami byl spojený i úkol, abychom přes celý rok sledovali jednu jabloň v našem blízkém okolí a jakoukoli změnu zapsali do natištěných papírů. Nastal čas balení. Batohy byly nakonec sbaleny a jejich majitelé je odnesli do přízemí. V jídelně na nás čekal oběd - rizoto.
A šli jsme na autobus. Na zastávce pořídila Pipla ještě společnou fotku a udělali jsme loučící rituál, protože nás opustil Vašek. Zůstal na Krásensku a do Brna jsme jeli bez něj. Cestou autobusem jsme se rozloučili i s Honzou a Eliškou, kteří jeli do Blanska. Když jsme vystoupili, uviděli jsme jak autobus, kterým jsme měli jet, odjíždí. Abychom nezmrzli, tak jsme si šli sednout do restaurace, kde si každý vypil hrnek čaje, zatímco Karkula uvědomovala rodiče o neočekávaném zpoždění. Mnozí z nás byli jistě rádi, že si kvíčalu prodloužili alespoň o hodinu. Nasedli jsme na autobus a tentokrát jsme bez nehody dojeli až do Brna, kde si nás rozebrali netrpěliví rodiče. A zase se bude chodit do školy a uplyne spousta času než pojedeme na další kvíčalu. Bára
